Rozbitý Asperger: Pro některé nevychované dítě

Takové běžné ráno a cesta do školky. Ale co když to „běžné“ znamená křik, boj o každou minutu, slzy, zoufalství – a pohledy lidí, kteří nechápou? Každodenní realita s dítětem na spektru není selhání rodiče, ale výzva, kterou si nelze představit.

Takové běžné ráno Většinou vstávám v 6:15, abych stihla nachystat svačinu a pití pro dítě číslo jedna, které chodí do lesní školky. Ptáte se, proč svačinu? Protože v lesní školce musí mít vlastní dopolední jídlo i pití. V 6:30 budím dítě jedna. Většinou se probudí i dítě dvě. Starší má dovoleno koukat na Tlapkovou patrolu, zatímco já dokončuji přípravy – jak sebe, tak všech věcí. Dítě dvě sleduje pohádku, která končí těsně před sedmou hodinou. Pak rychle dochystáme staršího a běžíme na autobus. Vždycky jen doufám, že si vezmu správné boty… a že doma nezapomenu žádné dítě. První „rozbití“ dítěte číslo jedna většinou přichází už v autobuse nebo krátce po vystoupení. Nejčastěji proto, že byl autobus moc plný, nebo jsme nejeli přesně tou tramvají, kterou zrovna potřeboval. Nejraději má tramvaj číslo 5 – jenže na tu se mi nechce čekat, takže volíme tramvaj číslo 3. Výsledkem je další problém. A na nádraží přichází definitivní „rozpad“. Důvodem může být naprosto cokoli – třeba jen vzduch. Pokud mi „jen“ nadává, je to ještě dobré. Často ale dojde i na fyzické projevy – bije mě, kope, kouše. A když se mě pokusí strčit pod tramvaj, je to už taková třešnička na dortu. Ptáte se, jak to řeším? Držím ho tak, aby si neublížil, ani nikomu kolem. Většinou u toho řve, jako bych ho zabíjela. Na poznámky kolemjdoucích – že bych mu měla dát na zadek, nebo že ho málo mlátím – už jsem si zvykla. Vlastně mě spíš překvapuje, že jsme se zatím neobjevili na Facebooku v nějaké místní skupině. Ale co není, může být. Až příště uvidíte podobnou scénu mezi rodičem a dítětem, zkuste si uvědomit, že nejde vždy o nevychovanost. Někdy je to rozbitý Asperger – a to je horší než pokažené auto. Auto se dá opravit. Rozbitý Asperger se musí uklidnit… a většinou se „opraví“ sám. Chcete pomoci? Zeptejte se rodiče, jestli o pomoc stojí – i jen obyčejné „Můžu nějak pomoct?“ je tisíckrát lepší než hloupá poznámka. Ty totiž nejenže nepomůžou, ale mohou situaci ještě zhoršit.